„Je škoda, že si ženy od IT drží odstup. Kamarádky mi říkají: počítače jsou složité, jak to můžeš dělat? Přitom samy ve své práci řeší dost náročné věci,“ říká Michaela Nováková, programátorka a architektka ve společnosti Unicorn. Co ji přivedlo k IT a co by poradila mladé slečně, kterou láká práce v informatice?
↑ Michaela Nováková v IT pracuje už 14 let. Prošla si několika pozicemi, dnes navrhuje komplexní systémy pro banky.
V IT pracujete od roku 2002. Co byla úplně první věc, kterou jste programovala?
S programováním jsem začínala už na základní škole. Ve třetí třídě jsem chodila na kroužek, kde jsme si zkoušeli jazyky Basic, Karel a později Pascal. Bylo to spíš takové hraní pro děti. Teprve na střední škole přišlo něco, čemu už se dalo říkat programování, kde byly nějaké algoritmy.
Co byste poradila slečně, která je na střední škole a uvažuje, že by dělala informatiku. Čím má začít?
Naprostý základ je umět o těch věcech přemýšlet. Programování jako takové se může kdykoliv doučit. Je výhodou mít matematické vzdělání, vědět něco o algoritmech. Pokud by se ta slečna bála pustit hned do programování nebo analytiky, může začít třeba jako testerka, což je méně technická role.
Vystudovala jste informatiku na Matfyzu a ještě na škole začala pracovat v Unicornu. Na jaké pozici jste začínala?
Začínala jsem v servisu. Mým úkolem bylo hledat a opravovat chyby. Ta práce mě hodně bavila, protože občas to byla trochu detektivka. Musela jsem zjistit, co se stalo, proč systém ještě včera fungoval a dnes už ne. Projít si servisem je hodně přínosné, i pokud člověk časem začne navrhovat vlastní systémy. Jako architekt si pak dokáže lépe představit, na co si musí dát pozor a co všechno se může pokazit.
Architekturu děláte teď. Co třeba navrhujete?
Mou specializací jsou banky. Navrhuju pro ně třeba internetové bankovnictví nebo různé pobočkové systémy. Mohou to být ale i složitější věci. Dělali jsme třeba software, který pomáhá v investičním bankovnictví. Byly to už složitější výpočty týkající se oceňování cenných papírů, akcií nebo dluhopisů.
Co vás na architektuře nejvíc baví?
Že si můžu něco navrhnout od začátku do konce. Musím systém postavit tak, aby v něm nebyly chyby a fungoval za všech okolností. A aby se v něm vyznali ostatní.
Dnešní IT funguje více na úrovni integrace mezi systémy. Přijdeme například ke klientovi do banky, kde už běží nějakých 20, 30 systémů. My víme, že pro náš projekt jich potřebujeme třeba pět. Musíme tedy vymyslet, jak to správně propojit a jak nevymýšlet něco zbytečně.
IT je stále převážně mužský obor, ale osobně si myslím, že i dost férový. Tedy že záleží na tom, co člověk umí a jaké má výsledky, ale nikdo neřeší, jakého je pohlaví.
S tím souhlasím. Nikdy se mi nestalo, že by moji kolegové měli problém s tím, že jsem ženská. IT je vlastně exaktní věda. Člověk tedy ostatní velmi rychle přesvědčí, že to, co říká, dává smysl a získá si jejich respekt. Myslím, že předsudky vůči IT jsou spíš na straně žen než mužů.
Jaké předsudky to jsou?
Spousta mých kamarádek říká: „Ty počítače jsou tak složité, jak to můžeš dělat?“ Přitom mi to říká třeba doktorka, která sama dělá velmi složité věci. Řekla bych, že je to spíš o té vůli nedívat se na IT jako na zakletou krabičku, kterou nikdy nemůžu pochopit. Ale naopak zkusit zjistit, co v ní je.
Když v práci řešíte nějaký problém, koukáte se na něj vy jako žena trochu jinak než kolegové – muži?
Je pravda, že náš pohled bývá trochu jiný. Mnozí kolegové dodnes nechápou, jak je možné, že je stíhám poslouchat a současně psát e-mail. V čem bych však viděla hlavní rozdíl, je komunikace. Muži mají větší tendenci se do pracovního problému uzavřít a řešit si to svoje „pískovišťátko“. Myslím, že více hlídám i to, co řeší ostatní. Například mi vůbec nevyhovuje pracovat se sluchátky, protože pak nevím, o čem se kolegové baví. IT je vlastně taková skládačka. Všechno spolu souvisí a čím více dílků máte, tím větší smysl to dává.
Jana Kutarňová
